15. července 2018

Až na vrcholek Tepoztlánu

Proč mé výlety, které jsou předem pečlivě naplánovány a detailně vymyšleny, nikdy nevyjdou podle tohoto plánu? Asi mi tím osud dává najevo, že bych měla tolik přestat plánovat. A je fakt, že jsem San Miguel de Allende a Guanajuato nechala prakticky celé na Claudii a Petovi a nakonec to dopadlo výborně. I když se plánovalo na poslední chvíli. Myslím si, že to je hlavně náš problém a že Mexiko mi má ukázat, jak nebýt tou zatvrzelou, plánující a nudnou Evropankou, ale jak umět vzít batoh, pití a prostě "uvidíme, co se stane".

S tím, že autobus do nedalekého Tepoztlánu odjíždí ze severního autobusového nádraží jsem počítala už od doby, kdy jsem tohle místo měla pečlivě zaznamenané mezi "musím vidět v Mexiku". (A je to tady zase, seznamy seznamy a nakonec pohromy). Vstaly jsme s Jazmín (ne brzo, ne pozdě, řekněme přiměřeně). Vydaly jsme se vesele a připraveně na severní autobusové nádraží, které je daleko asi 30 minut metrem (což v přepočtu na vzdálenosti v Ciudad de México znamená, že je prakticky za rohem). Na autobusovém nádraží jsme hledaly asi u 6 autobusových linek tu, která nás zaveze do Tepoztlánu, puebla mágica ve vedlejším státě Morelos. Po tom, co si nás předávali jako horkou bramboru jsem řekla "a dost", zeptala jsem se posledních, kteří se mě snažili odkázat na společnost, u které už jsem se ptala. Nehoráznost, to tady opravdu do Tepoztlánu nikdo nejezdí? "Nejezdí." Dostala jsem souhlas od dvou milých dívenek z Panamy (tuším, tuším, že to byla Panama), které své milenecké líbánky nejspíše trávily v Mexiku. (Krása, no ne?) Hurá, při nejmenším máme parťáka na cestování, řekla jsem si a vydaly jsme se společně na trolejbus, který nás podle místní paní měl zavést až na jižní autobusové nádraží, "je to asi 30 minut cesty."

30 minut cesty a my byly pořád na severní části města. Po mírném šoku teplem a vydýchaným trolejbusem jsem to už chtěla vzdát, Jazmín to ale vzdávat nechtěla a tak jsme našly s našimi kamarádkami nový způsob. V historickém centru nasednout na metro a dostat se trošku rychleji až na jižní autobusové nádraží. Dámy a pánové... 4 hodiny z mého denního výletu byly pryč, ale my jsme přinejmenším byly alespoň na správném autobusáku, dostaly jsme zpáteční jízdenku za výhodnou cenu od milého a usmívajícího se Mexičana u přepážky a mohly jsme konečně vyrazit. 3 odstavce mne stálo jen vylíčit, jak jsme se dostaly až k bodu odjezdu toho, co mělo původně být obsahem článku. Vítejte v Mexiku. Někdy ztratíte hlavu, někdy pojem o čase a někdy i směr, ale stejně to tu mám svým způsobem tak ráda!

Zpátky k tomu hlavnímu... Tepoztlán je pueblo mágico kousek od Ciudad de México, které je známo hlavně úžasnou a na výstup náročnou horou, na které kdysi postavili pyramidu, která tam samozřejmě stojí dodnes a ze které je naprosto úžasný pohled na celé údolí. Cestou na kopec musíte projít celou vesničkou. Musím říct, že byla nádherná, hlavně ty výhledy na kopce v okolí. Cítila jsem se tak strašně hezky, konečně zase vypadnout z města. I když bylo v Tepoztlánu docela dost lidí, bylo to trošku osvobození od každodenního ruchu v Ciudad de México. 




Cestou na kopec jsem stihla posnídat úžasnou věc, musím se podělit, nestihla jsem jí bohužel vyfotit. Jídlo, které nestihnu vyfotit je totiž jídlo, na které mám takovou chuť, že mi přijde dost zbytečné vytahovat foťák. Představte si obrovskou špejli, tlustější než je ta obyčejná, a na ní 5 malých párečků s barbecue omáčkou. Můj oběd, zapitý pivem. Češka se nezapře ani v mexickém pueblu. (O pár minut později jsem se při výstupu do strmého kopce za tuhle "svačinku" dost proklínala a myslím, že Jazmín za nákup velkého piva taky). 



Téměř po dvou hodinách výstupu, slitá od hlavy až k patě potem, s jazykem až na hrbolaté zemi, po asi třech přestávkách na vydýchání a litru vypité vody, zastávce na focení fotek jako ze žurnálu, kde samozřejmě nevypadáme ani trošku unavené, jsme se dostaly k poslednímu a nejzáludnějšímu bodu hory. Schodům. Někdo tam totiž kdysi postavil schody, velké železné schody, které vás dovedly až na vrcholek hory. Nestačilo vyhýbat se kořenům, kmenům, blátu, zvířatům a ani kamenům. Ono se totiž ještě muselo projít schody. Za neustálého povzbuzování těch, co celí šťastní a s úšklebkem na tváří scházeli dolů (to jsem nevěděla, že přesně to samé za pár hodin budu dělat i já... myslím ten úšklebek, že jsem šla dolů je celkem logické), na nás radostně povykovali "už jen kousek!". 













Ale vylezly jsme, zdolaly jsme obrovitou horu Tepoztlánu s jazykem na vestě a s pohledem na celou krásu státu Morelos. Stálo to za to, pyramida a vydýchávání, propocená trička a křeče v nohou, prostě všechno! Tepoztlán se nám ukázal ve své plné kráse a já byla opět a zase strašně šťastná, jak se to všechno semlelo, že jsme poznaly nové kamarádky (byť jen na pár hodin) a že jsme vůbec dorazily. Večerním autobusem jsme narychlo odjely zpátky, po malé procházce trhem a krásami Tepoztlánu. Ale toho si nakonec jeden váží asi nejvíce. Zážitky jsou to, co nám utváří celé to cestování. Tak za ně buďme vděční!


Unavená a Tepoztlánem okouzlená
Cucaracha se loučí!

26. června 2018

Guanajuato: město kopců a pověstí

Neskutečnou cestu v dvoupatrovém luxusním autobuse (což pro nás znamená, že je čistý, má dost místa na nohy a dokonce vám na začátku cesty dají svačinu a pití, to vše za lidovou cenu) jsme se vydali ze San Miguel de Allende do města, na které jsem se těšila už od dob Španělska: Guanajuata. Když jsme ještě s Claudií bydlely a studovaly ve Španělsku, povídala mi o Mexiku a o tom, až jí jednou přijedu navštívit (až neuvěřitelné, že nakonec všechno dopadlo, už jsou to 3 roky). Říkala vždycky: "Musíš jet do Guanajuata, je to úžasné město, bude se ti líbit!". A tak jsem jela do Guanajuata. A hádejte co? Je to úžasné město. A líbí se mi.


Krásnou cestou mexickou přírodou jsme se dostali až na konec naší cesty. Guanajuato je město postavené v údolí a po všech stranách hor, které ho obklopují. Je to doslova město kopců. Tady vám fyzička rozhodně zahálet nebude. Jen vyšlapat z centra do našeho airbnb byl po strmých uličkách dost zážitek. Guanajuato je barevné a kulturní a všude hrají potulní zpěváci nebo voní výborné (a levné!) jídlo. Prostě ráj! Naše ubytování bylo naprosto perfektní. Za směšnou částku jsme si pronajali obrovský byt s výhledem a úžasným prostorem. Peto byl nadšený, že v jeho pokoji je obrovská vana a nadšeně o tom povídal ještě další dva dny. Ani se nám nechtělo ven, jak jsme byli nadšení.


Výhled z našeho ubytování.


Po pár krkolomných cestičkách a svazích jsme mezi domečky došli až na hlavní náměstí. Ne moc velké, ale krásně zelené, s velkým divadlem. Teatro Juaréz, jak se zdejší známé divadlo jmenuje (Guanajuato jich má hned několik), bylo zkonstruováno už v roce 1903 a pro "Guanajuaťany" je něco jako Národí divadlo pro "Pražáky". Vstup jsme si nemohli nechat ujít a opravdu to stálo za to. Krásné vyzdobený jak hlavní sál, tak také okolní lobby a celý prostor divadla. Guanajuato si mě získávalo stále více.


Přijeli jsme celkem pozdě, a tak jsme stihli ještě malou procházku k historické budově, která byla důležitá v době Mexické revoluce, protože podle pověsti existoval jeden mexický horník, který původně pocházel ze San Miguel de Allende (vesničky, kterou jsme navštívili předtím). Nikdo mu neřekl jinak, než Pípila. Když Hidalgo připravoval mexickou revoluci, přišel se svými druhy až do Guanajuata obsadit budovu Alhóndiga de Granaditas, ve které se nacházeli Španělé a tehdejší kreolové. V krvavé bitvě, která vypukla, Pípila s velkým balvanem na zádech prošel mezi kulkami a zapálil budovu se Španěly uvnitř. Zachránil tak výsledek revoluce ve prospěch Mexičanů, kteří nakonec Alhóndigu dobyli. Pípila je guanajuatský hrdinou, který padl za svou zemi a dodnes jeho obrovská socha stojí na miradoru, který jsme také navštívili.

Alhóndiga de Granaditas, kde se odehrála celá historie.



Mirador, který se jmenuje El Pípila, po slavném hrdinovi a výhled z něj.

Guanajuato je město plné příběhů a historií. O tom nás přesvědčila i další zastávka, tzv. Callejón del Beso. Úzounká ulička, kde se vejdou sotva dvě osoby, (na šířku má 69 cm) naproti sobě dva balkóny a kolem historie podobající se té o Romeovi a Julii. V jednom z domů bydlela Carmen se svým velmi žárlivým a násilnickým otcem, který ji z domu nepustil, aby jí ubránil před muži, kteří by mu jí mohli odloudit. Carmen byla ale samozřejmě nezávislá žena, která snadno utíkala z domu a setkávala s mladým horníkem Donem Carlosem v místním kostele. Jedné noci je ale přistihl její otec, románek zakázal a Carmen pod výhružkou smrti uzamkl s plánem poslat jí do nedalekého kláštera a později provdat za bohatého Španěla. Carmen ale požádala svého sluhu, aby Donu Carlosovi doručil její dopis, kde vysvětluje všechny otcovy plány. Don Carlos byl ale chytrý muž, když zjistil, že sousední balkón je tak blízko tomu od Carmen, koupil jej, aby tak mohl trávit noci se svou milovanou. Jednoho dne ale její násilnický otec uslyšel mumlání v pokoji, a když zjistil, že jsou to milenci povídající si skrze balkony, ze zlosti zabil svou dceru. Její milý ji stihl dát jen jeden polibek na rozloučenou, natažen přes balkón. Pár dní nato zjistil Don Carlos, že bez své vyvolené už dál nemůže žít a zabil se.


Posledním útočištěm před odjezdem se nám stala nejen dobrá hospůdka kousek od centra u "žlutého kostela", ale také schody univerzity. Universidad de Guanajuato je místo, kde chodit na hodiny znamená dobře procvičit nohy. Robustní univerzita má snad největší a nejdelší schodiště, co jsem kdy u jaké univerzity viděla a tak se asi dvakrát rozhodnete, jestli chodit domů na oběd a nebo vydržet v kampusu.


Guanajuato se s námi loučilo příjemnou, skoro 5 hodin trvající cestou zpět do Ciudad de México. Byla tma a dobře se spalo. Po cestě bylo jen pár vesniček a měst, které nám svítily na cestu. Guanajuato ve mne zanechalo velký dojem a lásku. Jednou se vrátím, slibuju. A prohlédnu si všechno, co jsem ještě nestihla.

Do uliček Guanajuata a ještě dál!
Vaše Cuca


15. června 2018

Barevnost a štěstí jmeném San Miguel de Allende

U nás v Mexiku (Můžu říct "u nás" v Mexiku? Ještě 2 měsíce si to dovolím.) teď řádí velké deště. V centru, hlavně. O pobřeží nemám přehled. Před týdnem jsem se procházela pod paprsky slunce v uličkách San Miguelu a Guanajuata. Dneska se na internetu objevila dost znepokojivá videa, jak se voda z neustávajících dešťů valí malebnými uličkami tohoto kusu země, který je pro mě vzácný a naprosto kouzelný. Drž se Guanajuato! Snad za chvíli zase vykoukne sluníčko, už ho tady očekáváme.

Nejprve se ale sluší a patří všechno odvyprávět polopatě a s časovou přehledností. Byla jsem v San Miguel de Allende. Jak bych Vám ho popsala? Český Krumlov Mexika? Mikulov Mexika? Ty nejkrásnější místečka naší malé republiky dohromady? Ne, nechci přirovnávat ani popisovat, chci jen říct, že je to za celou dobu snad to nejklidnější a nejbarevnější, nejprovoněnější a nejrytmičtější místo, co jsem tady v Mexiku poznala. Hned vysvětlím.




NEJKLIDNĚJŠÍ: nejsou tady auta. Vlastně, jsou tady, ale nejsou všude, to je dost vzácné, když bydlíte ve městě jako je Mexico City. Nikdo netroubí, nikdo "nevýfukuje", nikdo vás nechce přejet. Všichni tady chodí. Do kopce a z kopce, doprava a doleva. Skáčou, tancují a radují se. Ach.
NEJPROVONĚNĚJŠÍ: Všude jsou samé dobrůtky. Od výborných tacos za katedrálou San Francisco (jedny z nejlepších, co jsem kdy jedla - potvrzeno i Claudií a Petem, takže to už fakt musí být pravda, doporučuju!). Na ulicích pán s úžasnými sladkými Conde, kterých jsem si do autobusu nakoupila plný pytlík. Ztratily se už po cestě na autobusové nádraží! Kukuřice, esquite, cukrová vata, káva, léto, radost, pletené košíky... všechny vůně světa! A trh, plný ovoce, zeleniny... a JÍDLA!
NEJRYTMIČTĚJŠÍ: Spousta svateb v San Miguel de Allende znamená spousta mariachi a spousta hudby. Fajn hudby. Prostě Mexiko!



"A co jsi v tom San Miguel de Allende vlastně dělala?" Tak já vám to teda povím, nebudu to tajit: jedla, smála se, chodila, seděla na střeše domu a koukala na katedrálu, koukala na svatby, zase jedla, pila přírodní džusy, fotila, pila ještě více džusů, obdivovala domečky a barvičky Mexika, těšila se z krásného počasí, chytala inspiraci do svých myšlenkových sítí, obdivovala květiny, dveře, fasády a byla prostě šťastná s Claudií a Petem. Ono na to možná i z těch fotek přijdete.






S velkým díky, San Miguel de Allende
Tvoje Cuca