5. října 2018

Znovushledání v San Luis Potosí

Uf, dlouho je tomu, co jsem psala z Mexika. V Mexiku už vlastně nejsem, už jsem zase na úplně jiném španělsky mluvícím místě, ale o tom později v jiném článku. Zapomněla jsem totiž zrekapitulovat posledních pár krásných výletů, co jsem v této mé milované zemi zažila.

San Luis Potosí, město, které je na naprosto ideálním místě, skoro 5 hodin cesty od CDMX, dvě hodiny od Guadalajary a tak nějak do hodiny od všech dalších. Vydala jsem se do tohoto často opomínaného města hlavně kvůli znovushledání se svou kamarádkou z Erasmu. Mexiko pro mě zůstává a vždycky bude spíše zemí, kde žijou nejmilejší lidé a kamarádi, co jsem v životě poznala a měla, než destinace pro prázdniny. Mexiko je pro mě něco více, než jen pyramidy, karibské pláže a dobré jídlo. Jsou to hlavně lidé, kamarádi, druhé rodiny, které tady mám a které ze všeho nejvíc na světě miluji.

A tak ani peníze ani čas nebyly pro mne překážkou, abych navštívila další ze skupiny erasmáků, kteří mi před těmi 4 lety ve Španělsku totálně změnili život. Omluvte, už je to dlouho, co jsem v San Luis Potosí byla, detaily mé cesty zůstaly skryty někde v nitru mého dost alzheimrovského mozku, ale některé chvilky jsou dosti světlé.

Tak například:
- obrážení barů v San Luis Potosí
- úžasná terasa s vyhlídkou na celé město, jeho střechy a zapadající slunce
- poznávání kamarádů mé kamarádky, kteří (tak jako všichni Mexičani, které znám) byli neuvěřitelně obětaví a moc jim děkuji za krásné vyjížďky po městě
- poznání rodiny a rodičů, kteří taktéž udělali z mé víkendové návštěvy nezapomenutelnou chvilku
- vidět dalšího kamaráda z Erasmu (to bylo důležité, málem mi vyhrkly slzy do očí, po 4 letech totiž člověk celkem upadá do sentimentálních stavů)
- poznat San Luis Potosí, projet se vláčkem
- úžasná večere v obklopení všech Erasmus kamarádů, kteří v SLP bydlí
- prostě žít!

Důkazem o tom, jak super to v SLP bylo budiž Vám níže přiložené fotografie!


Neskutečný vnitřek San Luis Potosí katedrály.

Katedrála zvenku.



Jeden z nejkrásnějších mexických výhledů a zážitků.

Bývalá věznice, dnes muzeum a škola umění!

CERRO DE SAN PEDRO
Ale jestli jsem si myslela, že San Luis Potosí je všechno, co mne ten víkend čekalo, tak jsem se zmýlila. Na rozloučenou mne celá rodina mé kamarádky totiž vzala do nedalekého hornického městečka, které už několik let zůstává opuštěné, protože se prostě vytěžilo vše, co vytěžit šlo a lidé se přestěhovali. Do jiné vesničky nebo do města. A tak tam stálo, uprostřed pouště, Cerro de San Pedro, se svými rozbořenými kaktusem prorostlými domečky, jednou turistickou restaurací a centrem s hospodami, které otvírají jenom o víkendu, když náhodou přijedou turisté. Mexiko, dámy a pánové, to je země neomezených možností a já tu zemi miluji!











A já po pár měsících díky Ale a její rodině a jejim kamarádům za nááádherný zážitek. A Vám radím - San Luis Potosí, stojí to za to. A kamarádi? To je to nejlepší, co v životě máme!

S kamarádským pozdravem všem dobrým lidem se loučí
Cucaracha

23. července 2018

V říši stříbra a bílých domečků

Nemůžu uvěřit, jak ten čas rychle utíká. Sedím tady a odpočítávám poslední měsíc svého pobytu v úžasném Mexiku, zatímco píšu o měsíci minulém... jakoby to bylo před několika lety. Tak dlouho a daleko se mi zdají tyto skvělé okamžiky, které jsem si naprosto užívala. Jeden z nejkrásněších výletů a to hlavně, protože jsem byla s kamarády. S kamarády je to vždycky nejlepší. Už dlouho nerada cestuju sama. Cestovat je skvělé, ale když se nemáte s kým podělit, když nemáte s kým objevovat, je to tak nějak smutnější. Naštěstí pro mě byl výlet do Taxca opakem. Plný zábavy, společnosti a hlavně přátelství. Přesně takové by to cestování totiž mělo být. Po několika pobytech v zahraničí jsem se naučila, že není až tak důležité kam, ale hlavní je s kým. A to platí pro celičký život.

Ke konci června jsme se vydali na dlouho plánovaný výlet do Taxca ve státě Guerrero. Kdysi vzácné naleziště stříbra se proměnilo v turistickou atrakci. A o tom, že Taxco bylo kdysi Mekkou stříbra svědčí i zdejší obchody. Na každém rohu najdete minimálně jeden se stříbrem za "nejvýhodnější cenu". Samozřejmě, že ano. Ceny jsou tak nízké, že už výhodnější ani nemohou být.

Cestu do Taxca jsme absolvovali v autě od přítelkyně našeho kamaráda. Trošku nepohodlně (rozumějte malé auto a hodně lidí) jsme se přemístili po více než tříhodinové cestě do malebné vesničky. Zjistila jsem, co jsem tady dlouhou dobu zapomínala: jak luxusní a jednodušší je cestování autem. Je to vážně balada, když nejste odkázáni na čas, odjezdy a příjezdy nebo snad místo v autobuse. Podíváte se na spoustu míst a ještě si užijete zábavy. Už mi chyběly zastávky na místních pumpách a popíjení piva na parkovišti. Cítila jsem se, jak kdybych zase jela do Chorvatska.

Taxco je neuvěřitelné městečko postavené na jednom z kopců. Bílá vesnička svítí do dáli už zdaleka. Přijeli jsme odpoledne a zbytek dne jsme jednoduše prochodili (když nepočítám skoro dvě hodiny, které jsme strávili v hospodě koukáním na zápas Mexika, protože zrovna v té době se hrálo mistrovství ve fotbale). Objevování Taxca bylo plné chození, focení a na poslední chvíli i hledání hotelu, se kterým nám nakonec ochotně pomohl jeden šikovný místní chlapec, kterého jsme odměnili pár drobnými.


Po cestě bylo pár "kochacích" zastávek!



Typické auto v Taxcu a vůbec celém Mexiku.




K večeru jsme se z našeho nového ubytování vydali na horu nad vesnici, kde je postavený menší Ježíš (říkám menší, s tím z Ria se nemůže měřit). Jelikož se stmívalo, vzali jsme si místo výšlapu taxíka. Padl na nás typický starý Volkswagen brouk, který ve svém fungování nebyl úplně nejjistější volbou, přesto do strmého kopce nad městečkem vyjel, jakoby nic. "Tyhle auta nikdy nezklamou," loučil se s náma pan taxikář. Příjemný chlapík.





U Ježíše jsme stihli pár fotek, bezdechý pohled do rozlehlé krajiny a hurá pěšky dolů. Začalo se smrákat a hřmět. Na začátku cesty i v její půli jsme si mysleli, že dešti stačíme utéct. Nestalo se. Promoklí na kost (rozumějte uličky Taxca jsou samé kopce, takže se voda valila jako řeka i po ulicích), jsme se vzdali jakémukoli vzdoru proti přírodě, přestali jsme utíkat a na náměstí jsme si zatancovali v dešti s místní kapelou. Člověk nemusí mít tropy, aby si výlet skvěle užil. Došli jsme unavení, promoklí na kost. Jelikož jsme všichni tak nějak cestovali nalehko, každá část oblečení byla potřeba a tak jsme se rozhodli usušit ho na terase hotelu a v tom, co nám ještě zbylo suché, jsme si pod střechou snědli chleba, sýr a vypili trošku vína, před spaním. Jak v románu od Remarqua!


Druhý den jsme opustili hotel brzo a vydali se za město na blízké Pozas Azules, což jsou přírodní bazény pod velkým vodopádem. V životě jsem nic krásnějšího neviděla. "Voda není průzračná, hodně pršelo," upozornil nás pán před příjezdem na parkoviště. Ani to nám ale den nezkazilo. Pár hodin koupání a blbnutí ve vodě, focení a nakonec jsme kývli na nabídku od místního průvoce "můj bratr je taky průvodce, vezme vás tam, kde pramení vodopády, nad celé údolí." Platí, žádné advenčůře neřekneme ne.

Tady jsem se asi snažil o fotku, nebo nevím.




Jestli jsem někdy procházkám po českém lese říkala "brodit se pralesem", tak jsem byla hodně daleko od pravdy. Teprve v Mexiku jsem poznala, co je to si vlastně sám dělat cestičku v panenské přírodě. Pan průvodce nás bral až na ten nejvyšší bod, bez cestiček, jen vlastní síla, lezení po skalách a prodírání se houštím. Po cestě nás poučil o pár kamenech a jejich původu, ukázal nám stonožky a zajímavé stromy a květiny a seznámil nás i s jejich použítím a neřestmi. Hodně zajímavá "procházka", zakončená horolezeckým výkonem s úžasným výhledem na celé okolí Taxca.






Víkend, který nám zabral několik dní plánování, společnou skupinu na WhatsAppu a mačkání se na zadních sedadlech auta ve 4 lidech, se nakonec vydařil nad očekávání. A já už se těším na další adventury!

Loučí se pralesem brodící
Cucaracha

15. července 2018

Až na vrcholek Tepoztlánu

Proč mé výlety, které jsou předem pečlivě naplánovány a detailně vymyšleny, nikdy nevyjdou podle tohoto plánu? Asi mi tím osud dává najevo, že bych měla tolik přestat plánovat. A je fakt, že jsem San Miguel de Allende a Guanajuato nechala prakticky celé na Claudii a Petovi a nakonec to dopadlo výborně. I když se plánovalo na poslední chvíli. Myslím si, že to je hlavně náš problém a že Mexiko mi má ukázat, jak nebýt tou zatvrzelou, plánující a nudnou Evropankou, ale jak umět vzít batoh, pití a prostě "uvidíme, co se stane".

S tím, že autobus do nedalekého Tepoztlánu odjíždí ze severního autobusového nádraží jsem počítala už od doby, kdy jsem tohle místo měla pečlivě zaznamenané mezi "musím vidět v Mexiku". (A je to tady zase, seznamy seznamy a nakonec pohromy). Vstaly jsme s Jazmín (ne brzo, ne pozdě, řekněme přiměřeně). Vydaly jsme se vesele a připraveně na severní autobusové nádraží, které je daleko asi 30 minut metrem (což v přepočtu na vzdálenosti v Ciudad de México znamená, že je prakticky za rohem). Na autobusovém nádraží jsme hledaly asi u 6 autobusových linek tu, která nás zaveze do Tepoztlánu, puebla mágica ve vedlejším státě Morelos. Po tom, co si nás předávali jako horkou bramboru jsem řekla "a dost", zeptala jsem se posledních, kteří se mě snažili odkázat na společnost, u které už jsem se ptala. Nehoráznost, to tady opravdu do Tepoztlánu nikdo nejezdí? "Nejezdí." Dostala jsem souhlas od dvou milých dívenek z Panamy (tuším, tuším, že to byla Panama), které své milenecké líbánky nejspíše trávily v Mexiku. (Krása, no ne?) Hurá, při nejmenším máme parťáka na cestování, řekla jsem si a vydaly jsme se společně na trolejbus, který nás podle místní paní měl zavést až na jižní autobusové nádraží, "je to asi 30 minut cesty."

30 minut cesty a my byly pořád na severní části města. Po mírném šoku teplem a vydýchaným trolejbusem jsem to už chtěla vzdát, Jazmín to ale vzdávat nechtěla a tak jsme našly s našimi kamarádkami nový způsob. V historickém centru nasednout na metro a dostat se trošku rychleji až na jižní autobusové nádraží. Dámy a pánové... 4 hodiny z mého denního výletu byly pryč, ale my jsme přinejmenším byly alespoň na správném autobusáku, dostaly jsme zpáteční jízdenku za výhodnou cenu od milého a usmívajícího se Mexičana u přepážky a mohly jsme konečně vyrazit. 3 odstavce mne stálo jen vylíčit, jak jsme se dostaly až k bodu odjezdu toho, co mělo původně být obsahem článku. Vítejte v Mexiku. Někdy ztratíte hlavu, někdy pojem o čase a někdy i směr, ale stejně to tu mám svým způsobem tak ráda!

Zpátky k tomu hlavnímu... Tepoztlán je pueblo mágico kousek od Ciudad de México, které je známo hlavně úžasnou a na výstup náročnou horou, na které kdysi postavili pyramidu, která tam samozřejmě stojí dodnes a ze které je naprosto úžasný pohled na celé údolí. Cestou na kopec musíte projít celou vesničkou. Musím říct, že byla nádherná, hlavně ty výhledy na kopce v okolí. Cítila jsem se tak strašně hezky, konečně zase vypadnout z města. I když bylo v Tepoztlánu docela dost lidí, bylo to trošku osvobození od každodenního ruchu v Ciudad de México. 




Cestou na kopec jsem stihla posnídat úžasnou věc, musím se podělit, nestihla jsem jí bohužel vyfotit. Jídlo, které nestihnu vyfotit je totiž jídlo, na které mám takovou chuť, že mi přijde dost zbytečné vytahovat foťák. Představte si obrovskou špejli, tlustější než je ta obyčejná, a na ní 5 malých párečků s barbecue omáčkou. Můj oběd, zapitý pivem. Češka se nezapře ani v mexickém pueblu. (O pár minut později jsem se při výstupu do strmého kopce za tuhle "svačinku" dost proklínala a myslím, že Jazmín za nákup velkého piva taky). 



Téměř po dvou hodinách výstupu, slitá od hlavy až k patě potem, s jazykem až na hrbolaté zemi, po asi třech přestávkách na vydýchání a litru vypité vody, zastávce na focení fotek jako ze žurnálu, kde samozřejmě nevypadáme ani trošku unavené, jsme se dostaly k poslednímu a nejzáludnějšímu bodu hory. Schodům. Někdo tam totiž kdysi postavil schody, velké železné schody, které vás dovedly až na vrcholek hory. Nestačilo vyhýbat se kořenům, kmenům, blátu, zvířatům a ani kamenům. Ono se totiž ještě muselo projít schody. Za neustálého povzbuzování těch, co celí šťastní a s úšklebkem na tváří scházeli dolů (to jsem nevěděla, že přesně to samé za pár hodin budu dělat i já... myslím ten úšklebek, že jsem šla dolů je celkem logické), na nás radostně povykovali "už jen kousek!". 













Ale vylezly jsme, zdolaly jsme obrovitou horu Tepoztlánu s jazykem na vestě a s pohledem na celou krásu státu Morelos. Stálo to za to, pyramida a vydýchávání, propocená trička a křeče v nohou, prostě všechno! Tepoztlán se nám ukázal ve své plné kráse a já byla opět a zase strašně šťastná, jak se to všechno semlelo, že jsme poznaly nové kamarádky (byť jen na pár hodin) a že jsme vůbec dorazily. Večerním autobusem jsme narychlo odjely zpátky, po malé procházce trhem a krásami Tepoztlánu. Ale toho si nakonec jeden váží asi nejvíce. Zážitky jsou to, co nám utváří celé to cestování. Tak za ně buďme vděční!


Unavená a Tepoztlánem okouzlená
Cucaracha se loučí!