12. července 2015

279. DEN: Všechno jednou končí

A skončil i můj rok ve Španělsku, rychleji než jsem si myslela a zrovna v tom nejlepším. Ale člověk má vzpomínat na ty nejlepší zážitky. A tak i já si je uchovám v paměti a budu za ně ráda, a budu ráda za celý ten rok, celých 9 měsíců, které jsem mohla prožít na tak úžasném místě, jako je Burgos.

Cesta zpátky nebyla jednoduchá. Burgos se se mnou ve 4 ráno rozloučil chládkem a nádherně osvětlenou katedrálou, která mi dodnes bude chybět, to přiznávám... a hodně! Po 3 hodinové jízdě do rozednívajícího Madridu jsem pomalu opouštěla tu zemi, která mi tak dlouho byla domovem. Loučila jsem se se slzami v očích, už mi zbývá tak málo. Madrid osvětlený vycházejícím sluncem mne vítal a Barajas do svého náručí absolutně pohltil. To jsem ještě nevěděla, co mě za ty 4 hodiny čekání na let všechno čeká.

Uloženy v McDonaldu na letišti jsme si objednaly něco na snídani a pomalu se začaly uklidňovat a připravovat na cestu. Za pár hodin se opět sejdeme v Praze a užijeme si poslední 2 mexicko-české dny. Ale nebyla bych to já aby se nic nepokazilo a do cesty se mi ještě naposledy nevmetlo pár komplikací. Ta první vznikla po zvážení většího kufru. Byla jsem tak neskutečně ráda, že jsem narvala celý můj rok života do jednoho obrovského kufru a sportovní tašky. Dokážete si představit, co ženská všechno tahá... no a v tomhle štěstí jsem pokračovala, než se na monitorku váhy objevilo 30 kg. Napětí by se dalo krájet. V letence jsem měla povoleno pouze 25 na každý kufr, taška měla 19, ale co s velkým kufrem. Honem přebalit, nevěděla jsem, kam až dávat všechny ty věci, moje taška i batoh byly narvané, spoustu věcí jsem měla po rukách a pořád to nebylo dost. Bylo načase naplnit více i druhou, lehčí, tašku. Jenže... druhá taška nápor nevydržela a praskl jí zip. V tu chvíli jsem myslela, že je konec. Zpanikařila jsem. Myslela jsem, že zůstanu na letišti v Barajas do nekonečna, do konce mého života. Naštěstí Alexa zachovala klidnou hlavu, po prohlédnutí kufrů jsme zjistily, že cenově si je nemůžeme dovolit a tak jsme přistoupili k dalšímu tvrdému řešení. Alexa mi obstarala odpadkový pytel, zabalila rozbitou tašku do něj a nechaly jsme kufr zabalit společně na letišti tak, jak si lidé nechávají pro jistotu balit kufry.

Jeden problém se stal vyřešeným, ale co teď s velkým zbývajícím kufrem? Strach přetrvával. Začala jsem vybalovat nejtěžší věci. Knihy, hrníčky. Ručníky, které podle Alexy vážily příliš a tak šla dobrá polovina ještě na letišti do koše. Zachránilo mi to "život". Kufr jsme zmenšili o daných 5 kilo a já jsem mohla s klidným srdcem na odbavení, ale všem nočním můrám toho dne na letišti ještě nebylo u konce.

Po vystání hodinu a půl dlouhé fronty jsem konečně dostala svůj boarding pass a mohla jsem zpátky za holkama. V 11:30 mi oficiálně začínal nástup do letadla a tak jsme se pomalu dobelhaly k odbavování, rozloučily na dvě hodiny a já šla do letadla, to jsem ovšem nevěděla, že boarding trvá 20 minut a já musela být rychlá, což jsem samozřejmě nebyla. Poslední vyvolávání na můj let a můj gate byl až na druhém konci letiště. Běžela jsem se všema věcma a ve svetru v tom vedru jako o život. Doběhla jsem na poslední chvíli, srdce mi bušilo a všechno ve mě bylo naprosto plné adrenalinu. Byla jsem po celém dni tak rozrušená, že jsem si sedla do letadla, nestihla jsem si ani poslechnout všechny pokyny letušek a usnula jsem jako mimino. Nepohodlně, ale vyčerpáním rychle.

Po asi půlhodině jsem se probudila, zašla na záchod a poplakávala nad fotkami Burgos v mobilu nebo se snažila usnout. Těsně před příletem do Prahy mi jedna holčina vedle mě poklepala na rameno a zeptala se česky, jestli jsem taky Češka. Celou dobu jsem totiž myslela, že je Španělska a ona asi taky, protože jsme spolu komunikovaly španělsky. S radostí jsem odpověděla, že ano a započala rozprava o Erasmua všech věcech, které shodou okolností zažila i ona. Nakonec jsme spolu došly v rozhovorech až k pásu, kde jsem čekala na své kufry. Vyměnily jsme si facebooky a rozešly se. Bylo to úžasné. A pak? Pak už jsem na letišti viděla svou rodinu po 6 měsících a byla hrozně šťastná a veselá. Unavená a vystresovaná, ale šťastná. A takhle nějak skončil můj roční Erasmus. Rychle, vystresovaně, náročně, ale mělo to v sobě něco, co jen tak každý příjezd domů nemá.

A pak přišly 2 krásné dny v Praze s mýma holkama z Mexika, které jsme si užily, plné chození, horka a praktikování češtiny, angličtiny a španělštiny. Bylo to úžasné, doufám, že i pro ně takové. Loučení nebylo tak bolestivé, já totiž vím, že se uvidíme, co nejdříve!

Hasta luego!
Vaše Cucaracha 

2. července 2015

270. DEN: Sampedros 2015 začíná!

Největší slavnost v Burgos s názvem Sampedros začala! Jde o dva svaté, San Pedro y San Pablo a proto v téhle hodně věřící zemi slaví tento svátek. Jedná se o více měst, co ho slaví, ale Burgos je znám svými velkými oslavami. A taky že jsou velkolepé! Nikdy to v Burgos tak nežilo. Jediná nevýhoda je překvapivě - horko. Burgos se zbláznil a teplota denně už přes týden neklesá pod 35 stupňů, člověk nemůže ani dýchat, myslet, chodit. Kamarádky z Mexika si dělají srandu (protože pocházejí z jednoho z nejvíce horkých měst na světě), že už to tady vypadá jako u nich. Opravdu se nic moc dělat nedá a tak je to  trošku škoda, protože každý den po dobu festivalu, jsou tady ve městě různé akce a koncerty. Zahájení se ale opravdu povedlo, hlavně velikánským a úžasným ohňostrojem, lidí z Burgos zpívajícími hymnu Burgos a hlavně, stánky s tapas, které jsou teď po celém Burgos. Mňam!







Fiestová a vedrem zničená Cuca se loučí!

266. - 268. DEN: Po stopách poutníků

A je to tady! Poslední cestování na mém úžasném Erasmu, poslední cesta a jedna z těch nejlepších, na kterou jsem se těšila snad celý rok. Santiago de Compostela. Cíl všech poutníků, co jsem viděla procházet Burgosem, Leonem a všemi těmito městy.

Poprvé jsem jela delší cestu vlakem ve Španělsku. A když myslím delší, tak myslím 8 hodin. Zastavovali jsme na několika místech, u kterých jsem si říkala, že ještě v budoucnu musím navštívit. 8 hodin utíkalo pomalu, střídavě jsem spala a četla si, ale ke konci už moc nebylo co dělat a nedalo se moc vydržet. Naštěstí hned za chvíli potom přišlo Santiago a my jsme z vlaku vyletěly jako divé. Jela se mnou jen jedna z mých kamarádek, ty ostatní buď zůstaly doma, nebo se připravovaly na další cestování, jak to tady s tímhle životem už dlouho bývá. A tak jsme se ocitly na nádraží v Santiagu, kde se nás ujala má spolužačka a kamarádka, co je zde rok na Erasmu také a společně jsme se šly ubytovat k ní a sledovat, co se v Santiagu bude dít při večeru.



Zrovna probíhala slavnost. Jednak jsme viděli neuvěřitelný oheň a malé ohýnky v parku, které jsou prý tradicí při těchto slavnostech. A jednak jsem slyšela úžasnou galicijskou muziku a milí lidé na ulicích tančili a zpívali, grilovali a slavili. Bylo to úžasné... a to jsem nevěděla, že za pár dní něco obdobného dojde i do našeho milovaného Burgos.

Po oslavách v Santiagu a po dlouhé cestě z Burgos jsme obě byly tak unavené, že jsme se rozhodly jít spát všechny tři a zítra začít s prohlídkou Santiaga, která prý neměla trvat tak dlouho, jelikož městečko je malé. A opravdu je to tak. Historická část je nádherná a malinká, katedrála je jako majestátnost sama. Hodně mi to uličkami připomínalo Toledo. Ale má to v sobě cosi jiného.



Hned ráno nás má kamarádka vzala na mši, kde jsme mohly být svědky úžasné věci zvané "Botafumeiro", kdy se velké kadidlo houpe nad všemi lidmi v katedrále a kouř se line po všech prostorách. Byla to úžasná podívaná. Mše byla taktéž zajímavá a měla jsem možnost si pro štěstí sáhnout na sochu svatého Jakuba, patrona poutníků. Katedrála je druhá nejkrásnější, co jsem zatím ve Španělsku viděla (samozřejmě, že pořád vede ta burgosská).


Po katedrále a historických uličkách přišla zacházka do nové části města, která je podobná asi všem novým částem ve Španělsku a tak jsme se rychle vracely do té staré, tudy cesta nevede, chceme vidět krásné Santiago. Zdálo se mi mnohem větší než Burgos, ale možná to bylo jenom tím, že jsem byla v neznámém prostředí, protože mi má kamarádka říkala, že má o hodně méně obyvatel než Burgos. A byly jsme navštívit úžasné parky s obrovskými palmami a úžasnými stromy připomínajícími deštný prales, z krásné vyhlídky z parku jsme viděli katedrálu jako na dlani i s jejím obřím lešením. A pak jsme pokračovaly do další části, kde jsme si měly možnost zasoutěžit v malém labyrintu. Byla to sranda, až na to horko a bolest nohou. Nachodily jsme toho opravdu dost.














A tak jsme po návratu domů padly a rozhodly se, že večer si zajdeme sednout do baru, jelikož byla fiesta a nic nebylo otevřené přes den. Nakonec jsme se odebraly (po vydatné krupici) do jednoho baru. Holky si zatancovaly, já se raději držela na židli s pivem a nechala to odbornicím, byla to úžasná podívaná. A jelikož už bylo skoro pět hodin ráno, rozhodly jsme se jít domů, jelikož jsme se chtěly alespoň trošku vyspat, vracely jsme se ráno zase zpět do Burgos.



Dodnes děkuji za krásnou prohlídku Santiaga. Je to jedno z těch nejkrásnějších měst, které jsem měla možnost vidět. Jde vidět, že Španělsko je země mnoha chutí a ať už se odeberete kamkoli, vždycky objevíte něco nového, co není zase v druhé části. Proto děkuji, že poslední cestou mého Erasmu mohlo být právě toto místo. Budu na něj ráda vzpomínat.

Nostalgicky se loučí,
Cucaracha


22. června 2015

263. DEN: A zase ta Lerma!

Dámy a pánové, tak nakonec nejsem jediná Češka v Burgos a v Kastilii. Konečně před dvěma týdny dorazila holčina, která shodou okolností studuje taky na mé univerzitě v Olomouci a na Erasmu tady před pár lety strávila půlrok. Byla jsem štěstím bez sebe, už jsem trošku potřebovala komunikovat česky. A tak jsme spolu strávily pár dní a rozhodly jsme se si sobotu zpříjemnit výletem do vesničky kousek od Burgos s názvem Lerma. Jestli je vám povědomý, tak se nepletete, protože už jsem tam jednou byla, na začátku mého Erasmu v září. Ale stejně jsem řekla, že se podívám a prohlédnu si tuto kouzelnou část provincie ještě jednou.

Vyrazily jsme společně s mou mexickou kamarádkou a českou kamarádkou na výlet. Počasí nám přálo, někdy až moc (za vše mluví můj spálený nos a záda) a prozkoumávaly poco a poco vesničku, která byla krásná, historická a prostě dechberoucí. Našim cílem bylo vidět všechno, co vesnička nabízí (děkujeme internetu a jeho seznamům - co vidět na tom a tom místě). Prolezli jsme všechno, kláštery, kostely, uličky. Měly jsme docela dost času a tak se usídlili v malé hospůdce, kde jsme poobědvaly, pobavily se, zasmály a pokračovaly v honbě za tím, co všechno musíme vidět a stihnout. Lerma je poměrně malinká a všechno bylo blízko, kdybychom ovšem nezačali hledat starodávný most, který se nakonec ani neukázal tak kouzelný, jako na fotce. Pro něj jsme šly až na druhou stranu Lermy, kde nás slunce doslova sežehlo mezi dvěma poli. Už nikdy více, ale byla to sranda. Unavené a vyčerpané jsme se pak vrátily domů, abychom večer mohly do nočního života našeho milého Burgos. Prostě, život jak má být.

















Unaveně se loučí,
vaše Cucaracha